Seattle – part one

Myšlenka cesty do Ameriky se zrodila před více než rokem, původně to měla být cesta svatební, ale nakonec jsme se rozhodli ji o nějaký čas posunout. Před několika měsíci nastal ten správný čas pro plánování cesty a zakoupení letenek. Můj vynalézavý IT muž (POZOR! Neplést s E.T.! V některých případech jsou si tito dva jedinci velmi podobní.) napsal skript pro hledání letenek, které potom řadil do tabulky dle ceny, délky pobytu a data odletu. Na konci června se cena letenek pohybovala poměrně nízko, jak už je u nás dobrým zvykem, váhali jsme a čekali až do doby, kdy cena letenek začala opět narůstat. Ve snaze vyhnout se transferu v Paříži na letišti Charlese de Gaulla jsme nakonec vybrali let společnosti Delta s přestupem v Amsterdamu, což se ukázalo jako skvělá volba.
Po zakoupení letenek jsme přes internet zažádali o ESTA povolení a k našemu velkému údivu bylo schváleno o pouhých 20 hodin později, a to dokonce během víkendu. Pak už se zbývalo jen těšit, plánovat a čekat na den odletu. Týden před odletem jsme si ještě zařídili mezinárodní řidičské průkazy, jejichž vystavení je (v případě, že vlastníte platný řidičský průkaz) už pouhou formalitou.
Pro odlet jsme vybrali příhodné datum 11. září, někomu se to může zdát zvrácené, ale my už jsme si vyzkoušeli cestování letadlem 11. září loni při návratu z naší svatební cesty a ani vousatý chlapík třímající v ruce libyjský pas nás nevyvedl z míry. 🙂 Večer před odletem se nám podařilo zdárně zabalit (našlapat) potřebné věci do kufrů, následoval krátký spánek a přesun nočním autobusem plným bezdomovců na letiště.
Let do Amsterdamu proběhl bez jakýchkoliv komplikací, v Amsterdamu se nám po dvaceti minutách pěší chůze podařilo najít naše letadlo, nakonec i pohovor s úředníkem a bezpečnostní kontrola proběhly rychleji, než jsem očekávala. Muž si ještě zahrál na překladatele a mohli jsme vyrazit.
Devět a půl hodiny letu uběhlo (alespoň z mého pohledu) velmi rychle. Stevardi nás krmili , napájeli a svědomitě se o nás starali. Každý dostal svůj vlastní polštář, deku, sluchátka na sledování filmů a dokonce i klapky/masku na oči. Po přistání jsme sice ještě asi dvacet minut nemohli opustit letadlo, protože jeden z pasažérů asi půl hodiny před dosednutím zkolaboval a zasahovala záchranka. Pasová kontrola, pohovor s imigračním úředníkem a celní kontrola nás pozitivně překvapily, nenastaly žádné průtahy a velké zpovídání.
Vzhledem k brzkému příletu (okolo poledne) jsme se rozhodli vydržet až do večera, abychom lépe překonali „jet lag“. Z původního plánu, dojít z našeho amerického domova až k moři, se nakonec stala krátká procházka po okolí a prozkoumání vyhlídky v nedalekém parku, protože nejbližší cesta k moři by znamenala vloupat se na oplocený pozemek, a to jsme hned první den riskovat opravdu nechtěli. Po procházce následovala příjemná večeře a pak už vytoužený spánek.

Zde je pár fotek z prvního odpoledne.: