Když jsem se dozvěděla, že budeme mít druhé dítě, tak jsem samozřejmě na prvním místě doufala, že bude celé těhotenství bezproblémové, poklidné, že bude mimino v pořádku, porod bude rychlý a bez komplikací. A pak jsem snila i o méně důležitých věcech, o tom, jak budu to svoje miminko nosit v šátku, budu mít díky tomu volné ruce na dvouleťáka (K.), budeme chodit na procházky, vařit, péct, číst knížky, stavět věže a vlakové koleje…
Na začátku listopadu se nám narodila překrásná holčička (M.), první tři dny v porodnici jsem trávila na svém obláčku, sžívala se s tím novým človíčkem, který si nás vybral a těšila se domů za mužem a synem. Čtvrtý den nás čekalo sono kyčlí, všechna dosavadní vyšetření dopadla dobře a já neměla nejmenší tušení, co by nás mohlo potkat. V porodnici, kterou jsme zvolili může matka absolvovat téměř všechny nutné procedury s dítětem. Vystála jsem si tedy frontu na sono, pan doktor holčičce zahýbal nožkama, vyzvěděl ode mě rodinnou anamnézu a přešel k sonografickému vyšetření. U toho se na chvíli zastavil, pak přizval k monitoru pediatričku, která seděla hned vedle, ta se na něj při pohledu na obrazovku vážně podívala a pokývala hlavou. Doktor mi pak sdělil, že má M. špatné kyčle a bude nejspíš potřeba hospitalizace. V tu chvíli jsem byla v šoku a když jsem si našla nějaké informace o vývojové dysplazii kyčelního kloubu, tak se mi zhroutil svět a následující dny jsem střídavě plakala (hormony!!!) a střídavě doufala, že se spletli a nebude to tak zlé.
Během šestinedělí následovalo nejprve vyšetření u jednoho ortopeda, nález mu přišel ještě o něco horší a odeslal nás do Motola. Lékař v nemocnici to potvrdil, nejprve M. dostala Frejkovu peřinku a pak Pavlíkovy třmínky. Údajně tu byla jistá (malá) šance, že by se kyčle mohly zlepšit. V šestinedělí stejně nemohli miminko hospitalizovat, takže jsme čekali. Před Vánoci jsme dorazili na poslední kontrolu (po šestinedělí), kyčle byly stále stejně špatné a rovnou nám dali termín hospitalizace (na cca 6 týdnů), hned po svátcích. V tu chvíli už jsem s tím byla částěčně smířená, měla jsem koneckonců šest týdnů, abych se na to psychicky připravila.
Nekonalo se tedy téměř žádné nošení, procházky a další krásné věci, které jsem si v barvách malovala. Do šátku jsem navázala všeho všudy třikrát, a to jen když to bylo nezbytně nutné (uvařit, upéct cukroví), protože jsem se bála, abych tím nožky ještě nezhoršila. Než jsme se nadáli, Vánoce byly pryč a my s M. nastoupily do Motola.
V neděli už uběhl měsíc (a včera 5 týdnů) od nástupu do nemocnice. V půlce února by nás mohli pustit domů. Abych to tu nezahltila, tak něco o kyčlích a pobytu v nemocnici napíšu v příštím příspěvku.
